S pedigem jsem začala laškovat někdy kolem vánoc v roce 2005. Tedy vlastně ne přímo s pedigem. Prostě jsem zatoužila vyzkoušet, jestli bych dokázala uplést košíček. Při procházkách s hafušou jsem potkávala spoustu vrbiček, a tak jsem jednou k vodítku a nezbytným piškotům přibalila i zahradnické nůžky.

Teorii jsem měla dokonale zvládnutou důkladným studiem internetových stránek, zejména pak diskuse o pedigu na www.dama.cz. S maličkostí, že vrbové proutí je třeba před pletením upravit, jsem se nikterak nezdržovala a pustila se rovnou do pletení. Vlastně jsem nejprve strávila celé odpoledne rozpočítáváním dírek na kousku nevyužitého sololitu, který jsem před pletením upravila podle načerpaných rad na pevné dno. A pak jsem se vrhla do pletení – ještě dnes mě z toho bolí prsty, když si na to vzpomenu.

A toto z mého počínání vzešlo

No a hned jsem našla i využití – přeci košík nevyhodím

Přestože jsem naštudovala spoustu informací, se zavírkou jsem si poradit nedokázala, takže nutně došlo na kurzík.

Toto je košíček z prvního kurzu

Dno jsem dozdobila až dodatečně doma a navíc jsem se ihned vrhla na další, abych se ujistila, že jsem zavírku (českou třípárovou) nezapomněla. A co myslíte – no samozřejmě že zapomněla. Když však člověk vytrvá, tak se vše povede.

Toto je výsledek

V rychlém sledu pak následoval druhý kurzík, na kterém vznikl tento košíček

Kočičák jménem Mates mi nepomáhal (tehdy ještě ne), jen kontroloval, jestli by se v košíku nedalo spát.

No a od té doby v tom lítám.