Tvoření pro radost

Matthew

Matýsek odešel ...

Nechal mě tu s mými výčitkami a odešel za svými kamarády do kočičího nebe. Jsou to už skoro 4 dny, ale pořád to moc bolí. Zkouším se z toho tedy vypsat.

Začnu trošku obsáhleji.

Dvě akutní příhody s ucpanými močovody z října roku 2007 se naštěstí už nezopakovaly. Matýsek si rychle zvykl na veterinární dietu Urinary S/O od Waltham Royal Canin. I můj rodinný rozpočet brzy uvykl tomu, že 6 kg granulí stojí skoro 1.100,- Kč a jedna malá kapsička 29,- Kč (u obojího největší možné balení, které vždy vyjde nejlevněji). Po této "dietní" stravě se Matýsek brzy vykrmil na 8 kg. Byl skoro stejně velký jako Meg (westí holka), měl jen menší hlavu a jemnější kostru. Dále terorizoval kočičandu Mimi - honičky po bytě často končily rozbitými květináči. Terorizoval i mě - shazoval brzy ráno věci z konferenčního stolku, trhal všecko papírové, co na stolku našel, mé spící tělo používal jako odrazový můstek, nejlépe žaludek nebo ledviny, to podle toho, jak jsem zrovna ležela. Pokud nic z toho nevedlo k tomu, abych vstala a naplnila mu misku granulemi, popral se s Mimi nebo mě prostě kousnul. Věděl, že dostane na zadek, ale věděl taky, že musím vylézt z peří a když už budu venku, zpátky nezalezu ... Byl to prostě zase ten starý zlobivý Matýsek, jen o 2 kila těžší. A ještě jednu změnu způsobily ucpané močovody. Od té doby, jen jsem zalezla do pelíšku, už tam byl za mnou, stočil se do klubíčka a tisknul se ke mě celou noc. Tak to šlo den za dnem skoro 2 roky.

Je konec září 2009. Matýsek baští o poznání méně. Navíc se mi zdá jaksi "zpomalený", občas mu dělá potíže vyskočit na stůl, kde mají s Mimi misku s granulemi, aby jim to hafuša Meg nezbaštila. Okamžitě si vzpomenu na mé peršanky, které před 10 lety odešly na selhání ledvin. Také byly podobně "zpomalené", jak bylo jejich tělíčko zaplavováno toxiny, které stále méně funkční ledviny nedokázaly odbourávat. Vyrážím tedy k vetovi a žádám krevní rozbor na funkčnost ledvin. Druhý den ráno se dozvídám, že ledviny jsou v pořádku, máme však přijít, aby Matýska pořádně prohlídli. Výsledek zní: citlivá bederní páteř a kyčelní klouby - Matýsek má problém s pohybovým aparátem. Není divu, při jeho váze. Dostáváme doplněk stravy pro zlepšení kloubní výživy a mě napadá, že nikoliv pán se podobá svému psu, ale kočičák se podobá své paničce. Po pár dnech už zase Matýsek vyskočí bez problémů na stůl, dál mě ráno budí svými obvyklými metodami. Jen už tak často nehoní Mimi - alespoň si od něj odpočine. A také méně baští, což mu neuškodí, spíše naopak, vyžranej je dost - uklidňuju sama sebe.

Je konec října 2009 a mě připadá, že Matýskovi dělá potíže kousat granule. Kontroluji, zda nemá zánět dásní, dásně však červené nejsou. Dva dny na to přestává baštit úplně a já zjišťuju, že sliznice i prosvítající kůže na těle je oranžová. Krevní rozbor potvrdí selhávání jater a silnou žloutenku. Bilirubin 186, kočka má mít 7. Červených krvinek je však relativně dost. Dostává injekčně antibiotika a kortikoidy, píchám mu je i doma, abych ho nemusela denně vozit k vetovi. Na posílení jater tablety Silygalu a vitaminu B. Rozmačkané kapsičky mu ředím vodou a snažím se dostat do něj alespoň něco pomocí injekční stříkačky, jediným výsledkem je, že jsem celá poškrábaná a Matýsek přede mnou utíká. Jsem ráda alespoň za to, že jsem našla způsob, jak ho přinutit spolknout Silygal. Z osmikilového kocoura je najednou smutná hromádka neštěstí vážící 3 a půl kila. Při pohlazení citím všecky obratle i žebra. Až po dlouhých 12 dnech začíná nejprve sám pít a postupně i baštit. Mezitím přežíval pravděpodobně jen díky pastě CaloPet. Po pár dnech už bez problémů vyskočí na stůl.

Koncem listopadu už zase čas od času prožene Mimi. Čím lépe se cítí, tím hůře do něj dostávám Silygal. Sice baští, na váze však nepřibývá, je stále smutný a unavený. Musíš mu dát čas, uklidňuju sama sebe. Předvánoční shon, mrazivé počasí a veterinární ordinace přestěhovaná na jiné místo mě vede k rozhodnutí, že zajdeme na kontrolní krevní rozbor až po Novém roce. Během vánoc a po nich mě občas pěkně štve. Dietní granule ani kapsičky mu nejedou, zato vleze do misky Meg nebo se obslouží v mém talíři. Neváhá si drábkem sáhnout až do mých úst. Na granule nakonec vždy dojde, i když to nijak zvlášť nepřehání. Každé ráno mě však budí a dožaduje se jídla. Říkám si: Je to jen protivnej rozmazlenej mužskej ...

Ve čtvrtek 7. ledna se probouzím až v 9 hodin. Matýsek mě nevzbudil a v posteli není. Žaludek se mi sevře obavou. Leží v předsíni na židli. Když mě vidí, seskočí a jde pomalu do kuchyně, kde si sedne před skříňku, ve které mají granule. Je smutný, unavený, ale pije a zbaští i pár granulí. Snaha dosta do něj CaloPet je jen částečně úspěšná - část je sice přinucen spolknout, část však skončí na dece a já jsem pěkně poškrábaná.

V pátek 8. ledna mě opět neprobudí, tentokrát sedí v kuchyni. Z dietní kapsičky vylíže jen rosol, CaloPet spolkne tentokrát bez větších protestů. Celý den pospává, čas od času se chodí napít.

Když v sobotu v poledne vypitou vodu téměř okamžitě vyzvrátí, vím, že je zle. Brečím a hledám víc jak 10 let starou vizitku s mobilem na veterináře doufajíc, že číslo stále ještě funguje. Telefon bere jeho manželka - pan doktor je v terénu a mobil zapomněl doma. Dostávám mobil na paní doktorku, která se o Matýska starala. Bulím a snažím se ze sebe vysoukat, že Matýskovi opět selhávají játra a že do pondělka to nezvládne. Jenže paní doktorka pomoci nemůže, je 250 km od KV, mám zavolat na pohotovost. Hledám telefonní číslo, ale nikdo to tam nebere. Zkouším najít na internetu ordinační hodiny, ale neúspěšně. Ani další dva odpolední pokusy zavolat na pohotovost nejsou úspěšně, nikdo to tam nebere. Natáhnu se na gauč s Matýskem zachumlaným ve flanelovém prostěradle na břiše. Je už tak zesláblý, že věřím, že konec se blíží a osud chce, aby to bylo doma. Netuším, že mě čeká nejhorší noc v mém životě.

Ukládám Matýska zachumlaného do prostěradla do koše a s košem si ho beru do postele. Stále věřím, že každou chvíli odejde do kočičího nebe. Pak se začne dusit. Prosím ho, aby to vzdal. Několikrát se zdá, že poslechl, ale pak se začne dusit znovu. Nevím, jak mu pomoci. Jednu chvíli mě napadne, že mu přetáhnu přes hlavu igelitový pytlík ... nedokážu to. Brečím a dál ho prosím, aby to už vzdal. Nad ránem jsme oba už zcela vyčerpaní. Matýsek se zklidnil, srdíčko mu tluče jen velmi lehce a zdá se, že utichá. Propadám se na chvilku do spánku. Když se proberu, Matýsek v koši není. Najdu ho v misce s vodou, málem se v ní utopil. Opět zvrací, tentokrát už krev.

V neděli v 8 hodin ráno znovu vytáčím číslo pohotovosti. Tentokrát to zvednou. Strkám Matýska zabaleného do teplých prostěradel do "kočičí" tašky a jedu busem na pohotovost. Nedaří se mi mezi vzlyky mluvit, ale veterináři je to jasné. Dává mu narkózu. Víc mrtvý než živý Matýsek však nechce usnout, je třeba ještě připíchnout. Konečně usnul. Když si veterinář otočí Matýska bříškem k sobě a hmatá cosi před předními pacičkami, okamžitě mi naskočí slova mé mladší dcery: Někteří veterináři propvádějí euthanasii injekcí benzinu do srdíčka. Otáčím se, nemám sílu sledovat ani protestovat. Srdíčko už stojí, ale zorničky stále reagují. Trvá několik dalších dlouhých minut, než mě Matýsek konečně opustí. Přendávám ho do připravené krabice, naposledy ho hladím a vezu ho zpět domů. Pohřbím ho u kamarádky.

Po příchodu domů Meg a Mimi nechápou. Ráno jsem přeci dávala Matýska do tašky a teď je taška zavřená v pokoji a Matýsek nikde. Sedí zmateně před zavřenými dveřmi a koukají na mě. Volám kamarádce, ale její mobil je nedostupný. Nakonec se rozhoduji jít přeci jen na vlak, snad bude doma. Naštěstí byla. Její přítel odhrabal sníh a vykopal ve zmrzlé půdě hrobeček. Nenašla jsem sílu krabici s Matýskem naposledy otevřít a tak jsem granule na cestu do kočičího nebe nasypala na krabici ...

Matýsek už se tedy prohání v kočičím nebi s kamarádčinými kočičáky i kočičandami, se kterými se znal, potkal tam i Fatušku a Čičínka, jeho předchůdce v mé zvířecí smečce. Je mu tam s nimi dobře.

A já se s tím vším musím srovnat. Rozum vše chápe a porovnal se s tím. Srdíčku to bude trvat mnohem déle. Ale já se budu muset srovnat hlavně se svým svědomím. Měla jsem snad nechat udělat kompletní krevní rozbory už v tom září? Neměla jsem před vánoci přeci jen nechat udělat kontrolní krevní rozbory na funkčnost jater? Proč jsem v sobotu nejela na pohotovost na blind, přestože telefon nikdo nezvedal? Vím, že nic z toho již nevrátím. Mohu si z toho jen vzít ponaučení. Pokud dramaticky selhávají základní životní orgány, možná se to podaří odvrátit napoprvé. Při prvních opětovných příznacích je třeba okamžitě jednat a pomoci zvířátku na druhý břeh.

Matýsku, jestli jsem ti svým sobectvím ublížila a nechtěla tě, byť nevědomky, pustit na druhý břeh, odpusť mi to. A pozdravuj v kočičím nebi naši Fatušku i Čičínka, stejně tak Semiše, Ráchelku i další z Lenčiny zvířecí smečky. Nikdy na tebe nezapomenu ...

Poslední komentáře
30.01.2010 00:04:28: Jani to je moc líto, vím jak to bolí a jak si člověk připadá strašně bezmocný. Jediná snad útěch je,...